Markétka se narodila v srpnu 2014. Bylo to krásné, zdravé, dobře prospívající dítě. Ve 4měsících se smála nahlas, používala dětské výrazy „agu, enge,..“, v 7měsících dělala „pa pa pa“, věděla, kdo je máma, táta, bába (na otázku kdo je se vždy otočila správným směrem), v 9m začala napodobovat prasátko, indiána. Motoricky byla velmi hyperaktivní- chodit začala v 11m, nikdy neposeděla, pořád někde pobíhala.

Kolem jejích prvních narozenin se ale vše najednou změnilo. Markétka se nezajímala o věci kolem- nereagovala na zvukové hračky, na zavolání, na pejska za plotem,... Když jsme koukali z okna a pozorovali auta, jakoby je přehlížela. Na druhou stranu byla přecitlivělá např. Na smrkání nebo cvaknutí vypínačem- vždy se při takovém zvuku rozplakala. Když jsme jezdili v kočárku, nemohla jsem ani na chvíli zastavit, jinak hrozně křičela, vylejzala z kočáru, dělala strašné scény. Nákup s ní nebyl vůbec možný- v košíku neposeděla, shazovala věci z regálů, utíkala po prodejně a nedala se zastavit. Každý nákup končil řevem… Začaly jsme spolu chodit na cvičení rodičů s dětmi- pro většinu matek oddychová činnost, kde si pokecaly, děti pohrály a spokojeně odcházely domů, pro mě to však byla velice náročná půlhodina, ve které jsem jen běhala po tělocvičně, naháněla Markétku a snažila se ji namotivovat, aby spolupracovala s cvičitelkou a hrála si jako ostatní děti… Místo spolupráce si ale holčička dělala, co chtěla, běhala po namalované čáře tam a zpět a zase tam a zpět, na konci hodiny jsme spolu pro změnu bojovaly, abych jí vůbec usadila do kočáru. Moje maminka začala mít podezření, že není něco v pořádku. Mně se ale samozřejmě zdálo vše v normě, prostě jsem si říkala, že mám jen hyperaktivní dítě a že z toho vyroste, že je ještě malá a má na všechno čas… Ostatně pořád ještě zvládla ukázat, kde jsou hodiny, krtek, jak je veliká, pořád si ještě prohlížela obrázky v knížce a chtěla je pojmenovávat.

V 18 měsících ale nastal velký zlom- regres? Markétka vůbec nespolupracovala, nereagovala na zavolání, na zvukové podněty, na příchozí osoby, ani na mě… Jako by nás všechny přehlížela… Neukazovala, neuměla si hrát, nechtěla nic pojmenovávat, byla jakoby slepá a hluchá. Každé ráno se vzbudila a začala jen křičet a křičet a tahala mě za ruku, abych s ní šla ven, nebo na schody, kde ráda seděla a točila si s červeným kolečkem, které si oblíbila. Pokud jsem jí v něčem hned nevyhověla, ztropila hysterickou scénu a válela se po zemi. Na 18m prohlídce u lékařky byla nevyšetřitelná, nenechala se změřit, ani zvážit. Tehdy mi začalo docházet, že není všechno v pořádku a že Markétka není jen čiperné dítě… Dokonce i náš rodinný známý, neurolog, opatrně naznačil, že to není běžný vývoj…

Moje maminka naštěstí věděla o Dr.Straussové a metodě O.T.A. Když nás poprvé terapeutka O.T.A. navštívila, bylo Markétce 1,5roku. Po vyplnění M-CHAT dotazníku vyšlo Markétce14 bodů z 20, tedy vysoké riziko ohrožení PAS. Paní doktorka Straussová nás seznámila s metodou O.T.A. a my měli začít pracovat… byla jsem tak strašně vyčerpaná, z nočního nespaní, z brzkého vstávání, z druhého těhotenství, ze všeho toho křiku… Psychicky jsem se dostala úplně na dno, začaly se ve mně přemítat myšlenky, co budeme teď dělat, jak to všechno zvládnu, jak zvládnu další dítě, bude moje nenarozené miminko zdravé, vyléčí se Markétka vůbec někdy?

Naštěstí jsem se tenkrát zhluboka nadechla a začala „makat“. 1. března 2016 jsme zahájili terapii O.T.A. pod vedením odborné terapeutky. Dostali jsme postupně spoustu úkolů, které jsme měli co nejčastěji plnit. Nejhorší bylo, že jsme si mysleli, jak všechno, co můžeme děláme a děláme to dobře a ono se to pořád nikam neposouvalo… Aspoň nám se to tak zdálo… Po 6 týdnech od zahájení terapie měla Markétka svoje stereotypy- schovávala se do kuchyňky nebo do domečku na hraní, ve kterém vždy jen vyházela hračky ven, měla svoje rituály- třikrát zaklepat na dveře od sklepa, sejít po schodech dolů, třikrát zaklepat na dveře ven, vyjít po schodech nahoru, třikrát zaklepat na dveře od sklepa… a vydržela by to dělat celý den… Ani po třetí návštěvě terapeutky O.T.A. jsem stále nebyla přesvědčená, že terapie zabírá, Markétka si našla nové a nové stereotypy, nové a nové předměty, které s sebou všude nosila. Místo panenky jsme s sebou tahali červené kolečko, které časem vyměnila za plastovou lžičku a stále se u ní objevoval častý vztek.  Ani po příchodu z porodnice (v srpnu 2016) se nic nezlepšilo. Těšila jsem se, jak Markétka přivítá nové miminko, místo toho Jiříka úplně ignorovala a dělala jen samé schválnosti. Nic se jí nelíbilo, nic se jí nechtělo- nechtěla ven, nechtěla do kočáru, nechtěla z auta, z houpačky, určovala směr, kudy půjdeme na procházku a když jsem jí nevyhověla, opět si lehla na zem a jen křičela a křičela… Do toho všeho se nám přidaly zdravotní problémy- Jiřík reflux, mně se zablokovala záda, nervy mi už opravdu tekly, byla jsem úplně zoufalá a měla sto chutí to všechno vzdát…

Ale… za malou chvíli se začaly objevovat první změny- Markétka si začala sama hrát, sice jsme museli zpočátku hodně motivovat sušenkou a kolikrát to stejně končilo křikem, ale vztek byl méně častý a afekt kratší.

Takový opravdu velký skok nahoru jsem pociťovala v lednu 2017, tedy zhruba po 10m terapie. Markétka poprvé začala (zatím zřídka) ukazovat, začala (zatím zřídka) sdílet pozornost.

Při terapii jsme se učili, jak začlenit všechny členy rodiny, bráška už nebyl nikdo, začala si ho všímat a postupně si s ním hrát. Začala si říkat „Maka“ , prohlížet v zrcadle, poslouchat a doplňovat pohádku. V březnu 2017 začala chodit do soukromé školky. Zpočátku jen na 1,5 hod, i to bylo na ní dost. Nezvládala se s ostatními dětmi najíst u stolu, nezvládala procházku,…Pořád to bylo jako na houpačce, chvíli nahoru, pak zase dolů... Postupně se ale vše lepšilo, Markétka začala používat víc „slov“, víc rozumět, ve 3 letech se sama najedla a byla bez plen. Poprvé jsme také zvládli nákup bez jediné scény. Až konečně na podzim začala maximálně imitovat- ve školce kamarády, doma pomáhala uklízet, vařit atp.

V říjnu jsme absolvovali „Edukačně hodnotící profil“, jehož výsledek nás mile potěšil: Dívka ve 38 měsících věku odpovídá věku 3 let mimo položky 4: neverbální vyjadřování (souhlas vyjadřovala jen verbálně "jo", ne gestem) a 10: grafomotorika.

S Markétkou jsme dále pokračovali naučenými technikami z O.T.A., i když už méně intenzivně a už i bez vedení terapeutky. Holčička se skokově lepšila a lepšila, v červenci 2018 jsme poprvé jeli na tu pravou dovolenou, bez křiku, bez scén. V září 2018, ve 4letech, Markétka nastoupila do státní školky, bez asistenta, bez nějakého individuálního programu. Začlenila se jako kterékoliv jiné dítě, našla si kamarády, koníčky a konečně i já jsem mohla začít chodit do práce, dodělat si atestaci, zajít si s kamarádkami na kafe, vzít děti na výlet, na kolo, na brusle, do kina, na návštěvu… A to bez strachu, že bude scéna…

A to vše díky terapii O.T.A. a výdrži mojí celé rodiny! Díky!